Poměrně často se mi stává, že když s klienty řešíme, za kolik budou chtít svou nemovitost pronajmout, tak říkají „za co nejvíc“.

Já si myslím, že to ale ne vždy musí být cesta k těm největším ziskům a rád se s Vámi podělím o to proč.

Když budete svůj byt pronajímat dráž než ostatní, tak sice možná jednoho dne nájemníka získáte, ale je pravděpodobné, že to nějakou (a ne vždy malou) dobu bude trvat. Běžné byty v Praze se obvykle pronajmou za zhruba dva týdny – když ale budete chtít za nájem moc, tak se to klidně může natáhnout i na dva měsíce. A co je pro Vás lepší – 12x13tisíc nebo 10x15tisíc? A to se ještě nebavíme o tom, že i v době kdy je byt prázdný se za něj musí platit poplatky.

Dalším aspektem je pak nájemníkova představa o servisu – logicky pokud za stejný produkt někomu platíte více, tak očekáváte výrazně lepší servis. Statisticky pak jednoznačně vyplývá, že nájemníci v „předražených“ bytech kontaktují majitele podstatně častěji a mají na něj podstatně více požadavků, než u bytů za „běžné“ ceny.

Pokud chcete za byt hodně, tak to znamená, že i při výměně nájemníka Vás často čeká náročnější úklid a údržba bytu (a ne vždy je možné to naúčtovat původnímu nájemníkovi).

Má rada tedy zní, že méně je někdy více. A dobře pronajatý byt za „střední“ cenu může vydělat mnohem více, než byt pronajatý „za nejvíc“.